Ve znamení raka

19. května 2017 v 9:57 | Abiris |  Kapsář
Zamyšlení nad knihami popisující příběhy mladých protagonistů s nádorovým onemocněním

Ve znamení raka


Už dlouhou dobu sleduji tendence zavírat oči před skutečností takovou, jaká je. Malovat jí na růžovo, žluto nebo jinak. Balit jí do romantické vaty. Uvedu to na příkladu knížek, neboť ty mám nejraději. Mám blízko k lékařství a čtu ráda knihy s tohoto prostředí. Když mi bylo 13 (to jsem ještě vůbec po ničem zdravotnickém ani nevzdechla a bála se krve) koupila jsem si knížku. Jmenovala se Třetí poločas a dodnes se mi hřeje na poličce na výsluní. Ne že bych jí četla tak často, četba je to tíživá, ale proto, že mě hodně zasáhne pokaždé když jí přečtu. Ve zkratce - tahle knížka není tématem zrovna moc originální. Pojednává o rakovině. To není úplně neobvyklé - pokud občas prolítnete knižní katalog nebo seznam novinek, s železnou pravidelností jsou vydávány beletristické příběhy s nemocným hlavním hrdinou "ráčkem". Říkám jim tak.


K tématu jsem přišla asi takto. Jezdím hodně často vlakem, obvykle trasy kolem 4 hodin. Vypadám asi mile a tak si občas nebo spíše hodně často někdo přisedne a zapředeme řeč. A na tomhle započala moje malá sociologická sonda, ze které je tento článek výstupem. Udělala jsem si průzkum s 30 respondetny ve vlacích mezi Moravou a Prahou, během letošního dubna a počátkem května. Respondenti byli ve věku 30 až 65 let, tudíž dospělí lidé. Když jsem měla dojem, že se s nimi dá mluvit, dala jsem jim otázku /zakamuflovala jsme to, že jsem studentka literatury a píšu seminárku, abych nevypadala jako čirý blázen/.

Četli jste někdě nějakou knihu o rakovině? Většina odpověděla ne. Ty jsem vůbec nepočítala.

Druhá otázka pak zněla: A znáte aspoň názvem jednu?

- 22 lidí si vzpomnělo na Hvězdy nám nepřály

- 25 osob si vzpomnělo na Je to i můj život

- 3 lidé řekli, že si vpozmenou na učebnici

- 2 vzpomněli nějakou knihu, kterou jsem s tohoto tématu neznala

(tímhle moc díky, jsem ráda, že mám co číst).


Takže vedou Je to i můj život a hvězdy nám nepřály.

Obě jsem četla.

Ani k jedné se vracet nebudu.

Proč?

Mají jednu věc společnou.

Malují celou tu nemoc na růžovo.

A hlavní hrdina je ráček.

Ne že by poskytovaly útěchu. Ony jí balí do takové zvláštní cukrové hmoty, která leze do zubů. Nakonec vrečíte nejen z té mizérie rakoviny ale taky proto, že nikdy nepotkáte věčnou lásku, která pochopí všechny Vaše myšlenky.


V obou nefrenkvenovaněji zmínovaných přpadech do beznadějného, šedého života přijde láska. Ani jedna z hlavních hrdinek vlastně skutečně nežije, dokud nepozná kluka. Jsem možná cynik, ale není to trochu praštěné? Každá z nás by si sice přála muže, díky kterému to bude všechno dokonalé, ale ruku na srdce - musíme k tomu mít rakovinu? Nemusíme. Naštěstí! Láska neboli romantický vztah je důležitý, vlastně hlavní komponent. a je jedno jestli je hlavnímu hrdinovi 12 (Je to i můj život neboli Moje sestra ) nebo 22. Všichni hlavní hrdinové jsou dokonale smíření se smrtí a uklidňují své okolí, všichni chápou svou smrt na rakovinu jako vyšší poslání, všichni to přijmají, jakoby to byl týdenní výlet do Alabámy. Láska je na nějakou dobu "zvedne ze dna". A pak umřou. Nebo umře ten druhý. Málokdy umřou oba v době, kdy se odehrává děj knihy. Protože pak by jsme neměli ten dokonalý epilog o smíření a o tom, že se znovu setkáme (proč tyhle části netisknou na hodně savé papíry nerozpíjivým ingoustem, když to píšou za účelem jedince emočně dojmout a tím znásobit dojem celé knihy?). Malá poznámka - ať kladný či záporný emoční zážitek, kniha tak zůstane v paměti. Já díky negativnímu emočnímu zážitku se třetí třídy nemohu dodnes sáhnout na knihy od Eduarda Štorcha.


Ráčcí jako protagonisté jsou typičtí podobní si jako vejce vejci. Zpravidla nemají více než padesát, i věk přes 30 je spíše vyjimkou. Pro efekt knihy by ráček neměl být starší než 20 let. Takový dvacetiletý umírající na rakovinu mozku (i kost jde), to je to pravé knížní žrádlo evidentně (a pak se vždycky divím, že i když umírá na nádor hypofýzy, nemá žádné hormonální příznaky). U lidí ve 40 to už asi není tragédie, aspoň podle autorů. Paradoxně, tyto knihy jsou vesměs psány pro náctileté. Tak trochu uvažuju, kdy se vytratil Vinnetou a Mayovky obecně a nahradily jej tyto knihy. Ne že by se rakovina netýkala dětí a mladistvých, jen si myslím, že si je dobrovolně nepřečte nikdo, kdo sám s tím bojoval, nebo viděl kamaráda či někoho okolí jak jej v mladém věku rakovina zvolna tráví. Zajímavý je také boom těchto knih, asi je to moda. Dalším znakem je takříkajícná skrytá dokonalost. Okolí si toho obvykle nevšímá, a on si žije ve vlastním světě. - dá se říct, že vlastně netuší jaký poklad mají doma Z vysokou pravděpodobností to bude chlapec nebo děvče milující knihy, ideálně má jednu až pět knih / filmů/ čekoholiv, na co je upnutý/á a jsou jeho životním kukátkem. Obvykle je vlastně celá jeho osobnost vystavěna na faktu "mám rakovinu". To se dříve stávalo, pokud mělo dítě chronickou formu, která se táhla celým dětstvím, dnes jde spíše o vyjímku. Naštěstí výzku v této oblasti pokročil natolik, že většina dětí nezůstane ráčky navěky (a teď nemyslím, že by se nevyléčili s rakoviny).

Zajímaví jsou také rodiče ráčků. Obvykle se tam totiž vyskytují pouze jako stíny. Buď jsou úplně šílení, nebo naopak se tváří jakoby rakovina byla jen chřipka. Kromě je to i můj život se o sourozencích nedovídáme vůbec nic, ikdyž zpravidla nějakého mají. Myslím, že úloha rodičů v příběhu 17letého děcka s rakovinou by byla daleko větší. Navíc zcela jsou popřeny jakékoliv výjové mechanismy. Rodiče budou rzhodně v šoku, když se dozvědí diagnozu, ale nebudou v něm po pěti letech léčby dítěte. Rodiče pravděpodobně nebudou ve fázi přijmutí, když dítě je ve fázi popření.

Jistě, že chápu že příběh musí být úmerný věku. Je ale vůbec racionální překládat sotva odrostlým dětem tolik knih o rakovině? A předkládat rakovinu tímto způsobem? Když budete mít kamaráda s nádorovým onemocněním, stejně zjistíte, že nic není jako v knize. O bolesti, vypořádávání se s amputací, o nemožnosti opustit nemocnici a vyjít ven do letního dne, o pláči rodičů a o spoustě dalších věcí Vám titož tyhle knihy nenapíší nic. Dokonce ani nevíte, jak s ním mluvit, o čem mluvit, nebo co dělat. A knížky Vám v tomhle nepomohou. Protože o těchle nejsou psány.


Víte, co bych si přála?
Číst takovou knihu. Ale aby jí napsal někdo, kdo to skutečně zažil.
Jednu mám..
Jenže hrdina není vůbec typický ráček.
Jmenuje se Žlutý svět.
A o té Vám budu vyprávět příště.


Abiris




zdroj obrázku:
http://vytvarne-namety.cz/index.php/102-zivocichove?start=80





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 19. května 2017 v 10:01 | Reagovat

Aktuální články
Doba papírová končí a přichází doba virtuální    Před 15 minutami
Proč svědkové Alláha mě už nezazvoní nikdy u bytu?    Před 43 minutami
GVKB očistec očistí od hříchů všechny zatvrzelé hříšníky    Dnes v 8:00
Proč nejvíce toho zde zkurví vysokoškoláci?    Dnes v 7:00
Kdo to je Miloš Zeman?    Dnes v 6:00
Nejlepší drogou je sebenenávist    Dnes v 5:00
Hospodin to je OMSD    Dnes v 4:00
Nedostatek jistoty dělá z lidí idioty    Dnes v 3:00
Proč smrt kašle na zákony a morálku?    Dnes v 2:00
Ano, bývalým státním zaměstnancům bude lépe    Dnes v 1:00
Proč od nás mladí vysokoškoláci utíkají do ciziny?    Dnes v 0:00
Václav Havel Václav Klaus Miloš Zeman Vit Kouba    Včera v 23:00
Chyby jsou příčinou každé deprese    Včera v 22:22
Jak probudit ekonomiku a politiku ze zimního spánku?    Včera v 22:00
Teď je to dokonalé    Včera v 21:24
Svaté je nám to, co je úspěšné    Včera v 21:00
Koryta dělají z inteligentních zvířat hloupý dobytek    Včera v 20:00
Ano, za vším je, strategie čistých rukou    Včera v 19:00
Jak optimálně změnit i sami sebe?    Včera v 18:00
Stvořitele stvořila chyba v Matrixu    Včera v 17:00

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama