Horolezec

25. května 2017 v 19:36 | Abiris |  Perličky

Někdy jsou dny, kdy potřebují maličkost, která potěší, a hřeji si jí na srdci, aby den dostal barvy. Říkám jim perličky, a jedna taková se mi dneska stala.

Když jezdím domů na víkendy, obvykle tahám velkou krosnu. Přátelé, pomalu se stěhuji zpátky do rodného města. Takže krosna je naditá věcmi, které jsem za ty tři léta dotáhla a v kolikrát ani nepotřebovala. Div, že mě je za ní vidět (někdy vlastně není, to jsem pak batoh s nožičkami).
A proto, že jsem si zapomněla doma džíny, tak jdu v sukni po kolena, kabátě. Trochu kontrast ku krosně nu.

Šmáruji si to tak s koleje, pěkně svítí sluníčko, osm ráno. Lidi na ulici ještě moc ani není, buď už su v práci nebo ještě nemuseli ani vyjít. Mrtvěji než o půlnoci, dalo by se říct.

Zastavím se na přechodu (nejsem sebevrah, i na zelenú tu občas člověk má dojem, že ho nějaký ogar v nablýskaném fáru, co si myslí, že sežral múdrost světa, srazí).
Vedle mě stojí matka s malým klukem. Dobrý odhad na věk děcek nemám, ale myslím, že mu tak 3 až 4 roky mohly být - už ťapal sám a kočárek sebou neměli, dudlík u papule taky nebyl.

Děcko sa na mě tak koumavě dívá, nu což.

A pak to přijde. Něco, co obvykle člověk nečeká.

Děcko se obrací k matce.

Matka koncentrovaně sleduje červenou na semaforu, jakoby její pohled plný věty: "Nemám čas, musíme jít", mohl přepnout semafor na zelenú.

"Mamí, proč ta holka, co je horolezec, má sukni? "

Maminka otevře a zavře pusu. Podívá se na mě , podívá se na dítě, a pak - podívá se zpátky na mě.

Co na to říct?

Zelená.

Matka stojí a přemýšlí, co odpovědět. Najednou nespěchá.


Vyrážím s batohem na další kus cesty.

A řehním se.


Tak tedy horolezec v sukni.

No, dneska je mým Mount Everestem zkouška s rodinné terapie.


P.S.: Vlastně bych docela ráda slyšela, co maminka chlapečkovi řekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama