Květen 2017

Věrný přítel

26. května 2017 v 6:09 | Abiris |  Kapsář
KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ


Jsme zajatci vlastního těla a i hlavy. A je s námi, ať jdeme kamkoliv. Neutečeme před ní, ani na kraj světa.
-----------------------------------------------

"Hm... ten zákusek vypadá dost dobře" pomyslím si v cukrárně.

To je pravda, ale sněz proboha jen půlku, jen půlku rozumíš? Nemůžeš více, dneska jsi nebyla cvičit, do fitka to nestihneš a víš jak nerada běháš po ulici.

"Jeden zákusek se šlehačkou prosím"

Se šlehačkou? Děvče ty jseš blázen, kozo jedna. Tohle přece nemůžeš. Jak budeš vypadat? Proboha! To si na sebe letos ty plavky skutečně neoblečeš. Nemusela sis je kupovat, mohla jsis koupit… třeba.. třeba další permanentku do fitka nebo lekce aerobiku. Proboha, tahle všechno zkazíš!

"Ještě něco? " usmívá se servírka unyle.

"Ach ano… horkou čokoládu, cukr navíc prosím."

Ty jsi zešílela. Tohle nemůžeš! Víš, jak špatně se jí zbavuje, když je tekutá, že jo! To proto nesmíš polívky v poledne, a teď si dáš horkou čokoládu. No počkej, určitě ještě bude s oplatkem. A ten cukr navíc!

"Vše?

"Jistě!"

No aspoň něco, rychle to sněz ať můžeme jít! Musíš se toho co nejrychleji zbavit, taková hrůza! Čokoláda se zákuskem.
Pojď, dojez to a pojď!


Dveře bytu.
Konečně.

Odemyká.

Na lince zůstal nedojezený kousek koláče od snídaně.
Tohle bys opravdu neměla. Dneska už to stačilo.
Ne, nesmíš, ani kousek!!!! Rozumíš ani kousek!!!! Neber ten koláč do ruky vůbec!


No prosím….

Vezmi si ty prášky, vezmi si je a zbav se toho všeho. Slyšíš? Vůbec nad tím neuvažuj. Za dva týdny máš jít na svatbu Jáře, a ty šaty, co jsis koupila s takovou rozhodně neoblečeš. Jdi!


Dveře koupelny se zavírají.

Ticho v bytě.

Ta chvíle čekání.

Nejde říct, že by se rozmýšlela, jestli.
Možná jak.


A po chvíli naprosté vyčerpání..


Vidíš, tady to holka máš! S Tebou se musí pořád jako s malým dítětem. Po dobrém to nešlo.

Tohle je ta chvíle, kdy potřebuji vědět, že se nikdo, ale opravdu nikdo nedívá. A ani neposlouchá.

Včelaři na Hostýně

22. května 2017 v 12:43 | Abiris |  Kam pojdem? A kdes me byli?
Púť
 
To je panečku vždycky událost roku.

A od doby,co si spolek včelařů pořídil prapor, dostala akce jakousi noblesu, důležitost.

Nu tož.

Začíná to už v sobotu velkolepým chystáním.

Není to tak známé, ale i včelaři majú kroje. Jen někteří. Je to vestička a košula, chlapi kravatu, ženské šátek (a někdy taky naopak, abych nebyla genderově nevyvážená).

Vpravo na kraji je vyšitý znak včelařské organizace, odkud daný včelař pochází. Někteří mají různě pentlí olajnované knoflíčkové dírky, nebo celý obvod, prostě podle toho, kdo kroj vybíral. Zliňáci majú modrou pentlu, to pamatuju - ako trnky. My nemáme žádnou.

Takže musíte sbalit kroj.
A pak přichází na řadu prapor.

Ten se musí uložit do truhly, která vypadá jako rakev pro anorektičku. Namotává se na takový válec, třásně se musí podložit kusy látky, aby se neodíraly. Hotová věda to je. Na téma jak správně zabalit prapor jsem si vyslechla několikahodinovou přednášku.

Balit prapor nesmíte bez bílých rukavic- speciálně na to určených.
Lidský ruka by se praporu dotknut vůbec neměla.
Prapor naložítě do "rakve" a rozmontujete stojan. Přidáte žerď a nosící konstrukci. Na něj máme pro případ nouze také pláštěnku. Tu je nutno přibalit. Ale když fučí, tak to nepomůže - prapor je metr na metr a půl, když fučí, a že na Hostýně vždycky vydatně, má statný chlap co dělat, aby jej unésl.

Když dojedete na Hostýn, prapor zase vybalíte.
Pověsíte na konstrukci, donesete do sálu.
Už hodně organizací má svůj prapor, toš to vypadá impozantně. Každý se chlubí tím svojim, ako páv peřím.
A tak vidíte jak staří páni a mladí taky, aj děcka, probírajú, jakou že niťu to bylo vyšité a jak se pokládaly pružinkami svatozáře, aby vypadaly plasticky.

Večer bývá před velkú slávu posezení. Minulé roky bylo s cimbálovkou, letos bez. Škoda.
Ale nevadí. Lidi, co se kolem pútě motají nejvíce a vystavovatelé včelaři si sednou do sálu a drbou o kdečem.
Někteří jedú jen kvůli tomuhle. Samozřejmě víno teče průdem i slivovica a co kdo donese, šak řídí se až zítra večer, a když muzika hraje, aj sa tančí. Jídla celé stoly, prohýbajú se pod koláčama, pečínkama a všemožným dobrým. Jako o hodách. Letos jsem seděla u stolu s panem fotografem, devadesát už mu odbilo asi. Aj pěkné fotky budu mít. Se ségrou i spolem. Tak jsme vyprávjali, nehleďa na to, že by mohl být můj pradědeček. A zasmáli se s plha hrdla.

A ráno všichni na mšu do kostela, aby se odčinili.
Samozřejmě v krojích, s praporama.
Velká sláva to je, i s muziku.
Na to se těší všichni.
Pak kúpit nějaké to cukrle. Babičkám, dědečkům, všem co nebyli s náma. Lebo svatý obrázek. Či oboje.
Jako za starých časú.
Púť, to je veliká sláva.

Aj my jsme tam byli.
Tak třeba příští rok se tam setkáme.


Abiris