Krátké povídání o posledním výroku pana Pilného s ANO

3. června 2017 v 15:34 | Abiris |  Úvahy a kometáře
O důchodce se musí postarat jejich děti. Třeba v Koreji je to běžné, vzkazuje ministr Pilný

A já se ptám: Proč systém, který dokázal fungovat dost dlouhou dobu, a je jedním z nejlepších v Evropě, je najednou neudržitelný. Je samozřejmé, že vliv delšího věku dožití u jedinců je patrný - dříve, když se někdo na vesnici dožil osmdesátky, byla to velká událost. Dneska se osmdesátky dožije dobrá čtvrtina našich babiček a dědečků, možná více (vycházím s poměru na mých prarodičích - 3 umřeli před 80tými narozeninami). Mě se ale zdá evidentní, že stát se rozhodl své občany vyždímat. Nejdříve si je vypiple, to je ještě v pořádku, protože děti jsou příslibem výdělku státu. A příslibem dalších dětí. Na to tedy nesahat. Pak jsou pracující, kteří stát živí. Stát nemá žádné vlastní peníze takřka, má pouze to, co mu dáme. A to se přerozdělí - na školství, na zdravotnictví, na dávky, na stavbu dálnice a tak dále. Pak jsou tu samozřejmě živnostníci, ti jsou podle sočastné vlády extra enebzpečná zvěř a je to nejdůležitejší je zatížit milionem pitomostí, aby neměli čas moc samostatně uvažovat, stát trestá své lidi za to, že se snaží být samostatní a zároveň je k tomu vybízí, to je paradox, co? Živnostníky stát patologiky podezřívá s proněvěr, neplacení a dalších přečinů. A pak jsou tu ti, kteří již pracovat nemohu, kteří pracovali dlouhou dobu. Ty by měl stát podporovat, protože jej po značnou část svého života živili. A právě tyto lidi chce ministr Pilný od státních peněz oddalovat ve stylu: Kdo posloužil, již ať nežere. Tento postup degraduje veškeré starší občany na nepotřebné věci a podporuje ageismus v té nejšílenější podobě a státem podporovaný. Sám pilný po odchodu s ministerstva trpět nebude. Renta, peníze s výsluh.
Jde vlastně o jednoznačný postoj Babiše jako kapitalisty největší jakosti: Co nepotřebujeme, toho se zbavíme.

Prodlužování věku odchodu do důchodu, šílené pracovní tempo v nadnárodních firmách, kam vláda nehledí, protože tvrdí že nemá, nebo nechce mít účinné nástroje jak regulovat jejich chování, postupné zpoplatňování zdravotní péče, to všechno jsou opatření, která vlastně budou lidem zabraňovat, aby se vůbec důchodového věku dožili. Ale pokud se jej dočkají, stejně nebudou mít vyhráno - může se stát, že penzi od státu vlastně vůbec neuvidí. Dotovali tedy systém a nakonec s něj nic neodeberou. Ne nadarmo se říká že: "Solidní volič a daňový poplatník zemře týden před penzí".

Podívejme se logicky, proč vlastně platíme daně? Silnice jsou rozbité , okruh placené zdravotní péče se snižuje, sociální zabezpečení se snižuje (až na některé skupiny, které si dokáží vyřvat), pracovní podmínky jsou mimo dosah státu, nejsou peníze na nic - protože je všechny žere přebujelý aparát. Tak například, proč potřebujeme tolik krajů? Proč potřebujeme tolik různých funkcí? (Ale to je téma na další článek).

Je neskutečné, jak si může vláda protiřečit - současná společnost degraduje rodinu na nejmenší možnou úroveň, na matku na mateřské se skoro dívá skrze prsty, na rodiny s více než dvěmi dětmi také, podporujeme různé ismy, sexuální úchylky prezentujeme jako normu chování.Systematicky jí ničí, podkopává podprahově ilustrami ve slabikářích, obrázky, pohádkami. A zároveň po rodině požadujeme,aby fungovala, aby se starala i pod tímto tlake-
Pokud nemůžeme počítat s tím, že nám stát dá vůbec nějakou penzi, je zbytečné přispívat na důchody. Protože princip solidarity je asi mrtvý.

Dále - budou mít ty děti proplacenou péči o své rodiče? Bude pokračovat PNP? Pokud budou mít děti pečovat o své rodiče, bude zajištěna podpůrná síť? A budou vůbec stačit platy dětí, když se podíváme na současnou situaci? Když není rodina schopna vyžít pro dvě děti s dvěma běžnými platy, dokážete si představit život ještě další osoby? Skončí všichni starší lidé v centrech, protože si nebudou moci dovolit vlastní bydlení? Panelácích s komúrkami tak malými, že v nich jde jen čekat?

Nepovede to k tomu, že se sníží porodnost?

Nebo se staří lidé octnou na ulicích? Budou žebrat o pár korun na chleba?

K čemu je stát, když se o své občany nestará?
K čemu je stát, který opěvuje vrahy a zatracuje hrdiny?
K čemu je stát, kde zloděj je hrdinou a morální člověk blbcem?

P.S.: Taky Vám Pilný připomíná trochu vyžranějšího Sobotku na fotkách?
 

Manchester 2017 a co dál?

29. května 2017 v 13:40 | Abiris |  Úvahy a kometáře
Po útocích v Manchesteru, informovala média, vzali soucítící s rodinami a oběťmi, útokem tetovací salony. Na připomínku útoku si nechali vytetovat včelu.

Takto informuje naše zpravodajství o dění v Anglii.

Na úvod si ve zkratce připomeňme

Útočník - Brit libyjského původu Salman Abedi (a to mě opravdu fascinuje - Brit libyjského původu, to já jsem Čech Valašského původu? Navíc jméno vskutku anglické. Kde se poděli Johnové a Jiimmi).

Situace - koncert zpěvačky Ariany Grande, kontrola probíhala dost namátkově a zajímali se hlavně o lahve s vodou.

Další vývoj - všichni tento útok odsoudili - český premiér, čínská prezident, veškeré popové hvězdy možná i mimozemšťani na Plutu.

Samozřejmě, že jsou všichni v šoku.
Proto tak teroristé činní.
Demonstrují svojí sílu a zároveň naší nepřipravenost.

Chyb se stalo několik - to, že se na koncerty nenosí vlastní voda v láhvi, je dnes už tradice. Občasně nějaký fanoušek flaškou hodí a někoho zraní. Logické opatření. Když ale šacujete batohy, možná je docela fajn vytáhnout zbraně. Zbraně na koncerty také nepatří. Nebo se na ně zaměřit. Bezpečnostní rámy nejsou špatné řešení a kdykoliv jdu k soudu, tak jimi projít musím. Vzhledem k tomu, že nešlo o malý klubový koncertík pro 50 lidí, tak by se v rozpočtu pronájem rámů už ztratil. Ale nejsem bezpečnostní analytik, takže tyto úvahy nechám dále ladem.

Zemřelo 22 osob, převážně mladého věku. Děcka, co přišly na koncert svojí oblíbené zpěvačky a měl to pro ně být kouzelný okamžik, na který budou jednou vzpomínat, nebo za něj budou jednou před vlastními dětmi stydět - podle toho, jak se dál vyvinou. Vzpomínám si na svou obdobnou první akci. Byl to teda malý, klubový koncert a byla jsem mladší než většina těch, co byli tady. Ale co si vzpomínám dostatečně je ten úžasný pocit, že jsem poprvé na koncertě, který jsem si sama vybrala, poprvé někde, kam mě rodiče nedotáhli, ale je to moje volba. Možná, že někdo z nich tenhle zážitek měl. Už jej ale nebude vyprávět.

Po útocích v Paříži si lidé měnili facebookové profily na překrytí s francouzskou vlajkou. Nyní si nechávají tetovat včelky. Připomeňme si, že včela je tradiční symbol Manchesteru už přes sto let. Facebokovou fotku odstraníte v řádu 5 kliknutí, tetování už je věc svízelnější, pokud jde o trvalejší formu. Kdo si dnes vzpomene na Pařížské útoky? Málokdo si nechal na facebooku obrázek s vlaječkou. Zmizely stejně rychle, jako se objevily.
Kdo si za chvíli vzpomene na Manchester?
Je krásné nechat si vytetovat včelu (včela ostatně není symbol, jen tohoto útoku, ale také píle, pokory, užitečnosti, života, ochrany přírody, ekologie, udržitelného rozvoje, venkova, přírody a kdoví čeho. Zeptejte se nějakého včelaře a dostanete přednášku na hodinku).

Ale k čemu to bude?

Je to jen další vyhrocení.

Za deset let nebudou lidé vědět, proč mají někteří na ruce vytetovanou včelu.


Přijdou další útoky…
Možná se naše těla pokryjí stovkou vytetovaných symbolů, jejíchž smysl zapomeneme. Možná budeme mít také piercing, možná řeznou ránu jako symbol utrpení. Nebo oholenou půlku hlavy. Další náušnici. Ve skříni pruhované podkolenky nebo žlutý deštník. A útoky budou pokračovat. I když už nebudeme mít na těle ani jedno jediné místečko, kam by jsme vrazili další obrázek. Protože tetováním nic nezměníte. Nakonec se ze všeho stane symbol a tím vlastně řeč symbolů zanikne. Nakonec možná nebudou mít symboly už žádný smysl.


Nebylo by lepší peníze dát obětem?
Co se v novinách nedočtete je, že přežitím útoku utrpení nekončí, ale vlastně začíná.

Nebylo by lepší zkusit si zaplatit kurz sebeobrany? Nebo svým dětem?
Možná s nimi moc nezmůžete, ale je lepší dělat něco, než nic.

Nebylo by lepší zatlačit na politiky?
Volební účast je tak žalostná, navíc se volí vrchní koblihář.

Do jisté míry vlastně už nyní půjde něco změnit jen těžce.


Abiris


Zdroj zprávy o včelce.
https://kurier.at/chronik/weltchronik/manchester-warum-sich-menschen-aus-solidaritaet-bienen-stechen-lassen/266.538.876/slideshow

Věrný přítel

26. května 2017 v 6:09 | Abiris |  Kapsář
KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ


Jsme zajatci vlastního těla a i hlavy. A je s námi, ať jdeme kamkoliv. Neutečeme před ní, ani na kraj světa.
-----------------------------------------------

"Hm... ten zákusek vypadá dost dobře" pomyslím si v cukrárně.

To je pravda, ale sněz proboha jen půlku, jen půlku rozumíš? Nemůžeš více, dneska jsi nebyla cvičit, do fitka to nestihneš a víš jak nerada běháš po ulici.

"Jeden zákusek se šlehačkou prosím"

Se šlehačkou? Děvče ty jseš blázen, kozo jedna. Tohle přece nemůžeš. Jak budeš vypadat? Proboha! To si na sebe letos ty plavky skutečně neoblečeš. Nemusela sis je kupovat, mohla jsis koupit… třeba.. třeba další permanentku do fitka nebo lekce aerobiku. Proboha, tahle všechno zkazíš!

"Ještě něco? " usmívá se servírka unyle.

"Ach ano… horkou čokoládu, cukr navíc prosím."

Ty jsi zešílela. Tohle nemůžeš! Víš, jak špatně se jí zbavuje, když je tekutá, že jo! To proto nesmíš polívky v poledne, a teď si dáš horkou čokoládu. No počkej, určitě ještě bude s oplatkem. A ten cukr navíc!

"Vše?

"Jistě!"

No aspoň něco, rychle to sněz ať můžeme jít! Musíš se toho co nejrychleji zbavit, taková hrůza! Čokoláda se zákuskem.
Pojď, dojez to a pojď!


Dveře bytu.
Konečně.

Odemyká.

Na lince zůstal nedojezený kousek koláče od snídaně.
Tohle bys opravdu neměla. Dneska už to stačilo.
Ne, nesmíš, ani kousek!!!! Rozumíš ani kousek!!!! Neber ten koláč do ruky vůbec!


No prosím….

Vezmi si ty prášky, vezmi si je a zbav se toho všeho. Slyšíš? Vůbec nad tím neuvažuj. Za dva týdny máš jít na svatbu Jáře, a ty šaty, co jsis koupila s takovou rozhodně neoblečeš. Jdi!


Dveře koupelny se zavírají.

Ticho v bytě.

Ta chvíle čekání.

Nejde říct, že by se rozmýšlela, jestli.
Možná jak.


A po chvíli naprosté vyčerpání..


Vidíš, tady to holka máš! S Tebou se musí pořád jako s malým dítětem. Po dobrém to nešlo.

Tohle je ta chvíle, kdy potřebuji vědět, že se nikdo, ale opravdu nikdo nedívá. A ani neposlouchá.
 


Horolezec

25. května 2017 v 19:36 | Abiris |  Perličky

Někdy jsou dny, kdy potřebují maličkost, která potěší, a hřeji si jí na srdci, aby den dostal barvy. Říkám jim perličky, a jedna taková se mi dneska stala.

Když jezdím domů na víkendy, obvykle tahám velkou krosnu. Přátelé, pomalu se stěhuji zpátky do rodného města. Takže krosna je naditá věcmi, které jsem za ty tři léta dotáhla a v kolikrát ani nepotřebovala. Div, že mě je za ní vidět (někdy vlastně není, to jsem pak batoh s nožičkami).
A proto, že jsem si zapomněla doma džíny, tak jdu v sukni po kolena, kabátě. Trochu kontrast ku krosně nu.

Šmáruji si to tak s koleje, pěkně svítí sluníčko, osm ráno. Lidi na ulici ještě moc ani není, buď už su v práci nebo ještě nemuseli ani vyjít. Mrtvěji než o půlnoci, dalo by se říct.

Zastavím se na přechodu (nejsem sebevrah, i na zelenú tu občas člověk má dojem, že ho nějaký ogar v nablýskaném fáru, co si myslí, že sežral múdrost světa, srazí).
Vedle mě stojí matka s malým klukem. Dobrý odhad na věk děcek nemám, ale myslím, že mu tak 3 až 4 roky mohly být - už ťapal sám a kočárek sebou neměli, dudlík u papule taky nebyl.

Děcko sa na mě tak koumavě dívá, nu což.

A pak to přijde. Něco, co obvykle člověk nečeká.

Děcko se obrací k matce.

Matka koncentrovaně sleduje červenou na semaforu, jakoby její pohled plný věty: "Nemám čas, musíme jít", mohl přepnout semafor na zelenú.

"Mamí, proč ta holka, co je horolezec, má sukni? "

Maminka otevře a zavře pusu. Podívá se na mě , podívá se na dítě, a pak - podívá se zpátky na mě.

Co na to říct?

Zelená.

Matka stojí a přemýšlí, co odpovědět. Najednou nespěchá.


Vyrážím s batohem na další kus cesty.

A řehním se.


Tak tedy horolezec v sukni.

No, dneska je mým Mount Everestem zkouška s rodinné terapie.


P.S.: Vlastně bych docela ráda slyšela, co maminka chlapečkovi řekla.

Včelaři na Hostýně

22. května 2017 v 12:43 | Abiris |  Kam pojdem? A kdes me byli?
Púť
 
To je panečku vždycky událost roku.

A od doby,co si spolek včelařů pořídil prapor, dostala akce jakousi noblesu, důležitost.

Nu tož.

Začíná to už v sobotu velkolepým chystáním.

Není to tak známé, ale i včelaři majú kroje. Jen někteří. Je to vestička a košula, chlapi kravatu, ženské šátek (a někdy taky naopak, abych nebyla genderově nevyvážená).

Vpravo na kraji je vyšitý znak včelařské organizace, odkud daný včelař pochází. Někteří mají různě pentlí olajnované knoflíčkové dírky, nebo celý obvod, prostě podle toho, kdo kroj vybíral. Zliňáci majú modrou pentlu, to pamatuju - ako trnky. My nemáme žádnou.

Takže musíte sbalit kroj.
A pak přichází na řadu prapor.

Ten se musí uložit do truhly, která vypadá jako rakev pro anorektičku. Namotává se na takový válec, třásně se musí podložit kusy látky, aby se neodíraly. Hotová věda to je. Na téma jak správně zabalit prapor jsem si vyslechla několikahodinovou přednášku.

Balit prapor nesmíte bez bílých rukavic- speciálně na to určených.
Lidský ruka by se praporu dotknut vůbec neměla.
Prapor naložítě do "rakve" a rozmontujete stojan. Přidáte žerď a nosící konstrukci. Na něj máme pro případ nouze také pláštěnku. Tu je nutno přibalit. Ale když fučí, tak to nepomůže - prapor je metr na metr a půl, když fučí, a že na Hostýně vždycky vydatně, má statný chlap co dělat, aby jej unésl.

Když dojedete na Hostýn, prapor zase vybalíte.
Pověsíte na konstrukci, donesete do sálu.
Už hodně organizací má svůj prapor, toš to vypadá impozantně. Každý se chlubí tím svojim, ako páv peřím.
A tak vidíte jak staří páni a mladí taky, aj děcka, probírajú, jakou že niťu to bylo vyšité a jak se pokládaly pružinkami svatozáře, aby vypadaly plasticky.

Večer bývá před velkú slávu posezení. Minulé roky bylo s cimbálovkou, letos bez. Škoda.
Ale nevadí. Lidi, co se kolem pútě motají nejvíce a vystavovatelé včelaři si sednou do sálu a drbou o kdečem.
Někteří jedú jen kvůli tomuhle. Samozřejmě víno teče průdem i slivovica a co kdo donese, šak řídí se až zítra večer, a když muzika hraje, aj sa tančí. Jídla celé stoly, prohýbajú se pod koláčama, pečínkama a všemožným dobrým. Jako o hodách. Letos jsem seděla u stolu s panem fotografem, devadesát už mu odbilo asi. Aj pěkné fotky budu mít. Se ségrou i spolem. Tak jsme vyprávjali, nehleďa na to, že by mohl být můj pradědeček. A zasmáli se s plha hrdla.

A ráno všichni na mšu do kostela, aby se odčinili.
Samozřejmě v krojích, s praporama.
Velká sláva to je, i s muziku.
Na to se těší všichni.
Pak kúpit nějaké to cukrle. Babičkám, dědečkům, všem co nebyli s náma. Lebo svatý obrázek. Či oboje.
Jako za starých časú.
Púť, to je veliká sláva.

Aj my jsme tam byli.
Tak třeba příští rok se tam setkáme.


Abiris

Ve znamení raka

19. května 2017 v 9:57 | Abiris |  Kapsář
Zamyšlení nad knihami popisující příběhy mladých protagonistů s nádorovým onemocněním

Ve znamení raka


Už dlouhou dobu sleduji tendence zavírat oči před skutečností takovou, jaká je. Malovat jí na růžovo, žluto nebo jinak. Balit jí do romantické vaty. Uvedu to na příkladu knížek, neboť ty mám nejraději. Mám blízko k lékařství a čtu ráda knihy s tohoto prostředí. Když mi bylo 13 (to jsem ještě vůbec po ničem zdravotnickém ani nevzdechla a bála se krve) koupila jsem si knížku. Jmenovala se Třetí poločas a dodnes se mi hřeje na poličce na výsluní. Ne že bych jí četla tak často, četba je to tíživá, ale proto, že mě hodně zasáhne pokaždé když jí přečtu. Ve zkratce - tahle knížka není tématem zrovna moc originální. Pojednává o rakovině. To není úplně neobvyklé - pokud občas prolítnete knižní katalog nebo seznam novinek, s železnou pravidelností jsou vydávány beletristické příběhy s nemocným hlavním hrdinou "ráčkem". Říkám jim tak.


K tématu jsem přišla asi takto. Jezdím hodně často vlakem, obvykle trasy kolem 4 hodin. Vypadám asi mile a tak si občas nebo spíše hodně často někdo přisedne a zapředeme řeč. A na tomhle započala moje malá sociologická sonda, ze které je tento článek výstupem. Udělala jsem si průzkum s 30 respondetny ve vlacích mezi Moravou a Prahou, během letošního dubna a počátkem května. Respondenti byli ve věku 30 až 65 let, tudíž dospělí lidé. Když jsem měla dojem, že se s nimi dá mluvit, dala jsem jim otázku /zakamuflovala jsme to, že jsem studentka literatury a píšu seminárku, abych nevypadala jako čirý blázen/.

Četli jste někdě nějakou knihu o rakovině? Většina odpověděla ne. Ty jsem vůbec nepočítala.

Druhá otázka pak zněla: A znáte aspoň názvem jednu?

- 22 lidí si vzpomnělo na Hvězdy nám nepřály

- 25 osob si vzpomnělo na Je to i můj život

- 3 lidé řekli, že si vpozmenou na učebnici

- 2 vzpomněli nějakou knihu, kterou jsem s tohoto tématu neznala

(tímhle moc díky, jsem ráda, že mám co číst).


Takže vedou Je to i můj život a hvězdy nám nepřály.

Obě jsem četla.

Ani k jedné se vracet nebudu.

Proč?

Mají jednu věc společnou.

Malují celou tu nemoc na růžovo.

A hlavní hrdina je ráček.

Ne že by poskytovaly útěchu. Ony jí balí do takové zvláštní cukrové hmoty, která leze do zubů. Nakonec vrečíte nejen z té mizérie rakoviny ale taky proto, že nikdy nepotkáte věčnou lásku, která pochopí všechny Vaše myšlenky.


V obou nefrenkvenovaněji zmínovaných přpadech do beznadějného, šedého života přijde láska. Ani jedna z hlavních hrdinek vlastně skutečně nežije, dokud nepozná kluka. Jsem možná cynik, ale není to trochu praštěné? Každá z nás by si sice přála muže, díky kterému to bude všechno dokonalé, ale ruku na srdce - musíme k tomu mít rakovinu? Nemusíme. Naštěstí! Láska neboli romantický vztah je důležitý, vlastně hlavní komponent. a je jedno jestli je hlavnímu hrdinovi 12 (Je to i můj život neboli Moje sestra ) nebo 22. Všichni hlavní hrdinové jsou dokonale smíření se smrtí a uklidňují své okolí, všichni chápou svou smrt na rakovinu jako vyšší poslání, všichni to přijmají, jakoby to byl týdenní výlet do Alabámy. Láska je na nějakou dobu "zvedne ze dna". A pak umřou. Nebo umře ten druhý. Málokdy umřou oba v době, kdy se odehrává děj knihy. Protože pak by jsme neměli ten dokonalý epilog o smíření a o tom, že se znovu setkáme (proč tyhle části netisknou na hodně savé papíry nerozpíjivým ingoustem, když to píšou za účelem jedince emočně dojmout a tím znásobit dojem celé knihy?). Malá poznámka - ať kladný či záporný emoční zážitek, kniha tak zůstane v paměti. Já díky negativnímu emočnímu zážitku se třetí třídy nemohu dodnes sáhnout na knihy od Eduarda Štorcha.


Ráčcí jako protagonisté jsou typičtí podobní si jako vejce vejci. Zpravidla nemají více než padesát, i věk přes 30 je spíše vyjimkou. Pro efekt knihy by ráček neměl být starší než 20 let. Takový dvacetiletý umírající na rakovinu mozku (i kost jde), to je to pravé knížní žrádlo evidentně (a pak se vždycky divím, že i když umírá na nádor hypofýzy, nemá žádné hormonální příznaky). U lidí ve 40 to už asi není tragédie, aspoň podle autorů. Paradoxně, tyto knihy jsou vesměs psány pro náctileté. Tak trochu uvažuju, kdy se vytratil Vinnetou a Mayovky obecně a nahradily jej tyto knihy. Ne že by se rakovina netýkala dětí a mladistvých, jen si myslím, že si je dobrovolně nepřečte nikdo, kdo sám s tím bojoval, nebo viděl kamaráda či někoho okolí jak jej v mladém věku rakovina zvolna tráví. Zajímavý je také boom těchto knih, asi je to moda. Dalším znakem je takříkajícná skrytá dokonalost. Okolí si toho obvykle nevšímá, a on si žije ve vlastním světě. - dá se říct, že vlastně netuší jaký poklad mají doma Z vysokou pravděpodobností to bude chlapec nebo děvče milující knihy, ideálně má jednu až pět knih / filmů/ čekoholiv, na co je upnutý/á a jsou jeho životním kukátkem. Obvykle je vlastně celá jeho osobnost vystavěna na faktu "mám rakovinu". To se dříve stávalo, pokud mělo dítě chronickou formu, která se táhla celým dětstvím, dnes jde spíše o vyjímku. Naštěstí výzku v této oblasti pokročil natolik, že většina dětí nezůstane ráčky navěky (a teď nemyslím, že by se nevyléčili s rakoviny).

Zajímaví jsou také rodiče ráčků. Obvykle se tam totiž vyskytují pouze jako stíny. Buď jsou úplně šílení, nebo naopak se tváří jakoby rakovina byla jen chřipka. Kromě je to i můj život se o sourozencích nedovídáme vůbec nic, ikdyž zpravidla nějakého mají. Myslím, že úloha rodičů v příběhu 17letého děcka s rakovinou by byla daleko větší. Navíc zcela jsou popřeny jakékoliv výjové mechanismy. Rodiče budou rzhodně v šoku, když se dozvědí diagnozu, ale nebudou v něm po pěti letech léčby dítěte. Rodiče pravděpodobně nebudou ve fázi přijmutí, když dítě je ve fázi popření.

Jistě, že chápu že příběh musí být úmerný věku. Je ale vůbec racionální překládat sotva odrostlým dětem tolik knih o rakovině? A předkládat rakovinu tímto způsobem? Když budete mít kamaráda s nádorovým onemocněním, stejně zjistíte, že nic není jako v knize. O bolesti, vypořádávání se s amputací, o nemožnosti opustit nemocnici a vyjít ven do letního dne, o pláči rodičů a o spoustě dalších věcí Vám titož tyhle knihy nenapíší nic. Dokonce ani nevíte, jak s ním mluvit, o čem mluvit, nebo co dělat. A knížky Vám v tomhle nepomohou. Protože o těchle nejsou psány.


Víte, co bych si přála?
Číst takovou knihu. Ale aby jí napsal někdo, kdo to skutečně zažil.
Jednu mám..
Jenže hrdina není vůbec typický ráček.
Jmenuje se Žlutý svět.
A o té Vám budu vyprávět příště.


Abiris




zdroj obrázku:
http://vytvarne-namety.cz/index.php/102-zivocichove?start=80






Úvodní článek

17. května 2017 v 15:29 | Berilis
Vítejte...

Na koleni.
Obvykle píšu na koleni - ve vlaku, v práci, ve škole, v lese, v tramvaji, v autobuse. Jsem totiž líná a zapomětlivá, tak nenosím sebou obvykle podložku. A když jí mám stejně mě obvykle nic nenapadne. Nejsem žádný velký spisovatel, nestudovala jsem žádné žurnalistické školy, asi tak jako většina lidí tady. Ale baví mě psát. A občas bych byla i ráda, kdybych nezakládala své úvahy jen do šuplíku (je už trochu plný a nejde dovřít, nerada bych namáhala kování více než je zdrávo, neboť než se donutím jej vyměnit, vždycky se půl roku přemlouvám). Nejsem už nejmladší (nejstarší asi taky ne).
Zdaleka se nebude blog týkat pouze mého oboru, ale pravděpodobně se k tomu občas svezeme. Každý vidíme ten svět nějakou optikou, často optikou oboru, ve kterém jsme zapojeni. To taky není špatně. Není nás zatím tak mnoho, a netuším, kolik s nich si píše blog ( na prvenství nepomýšlím).

Budu- li upřímná, je jedna ku 150 šance, že tento blog bude mít delší trvání než tři měsíce. Vsaďte si, určitě vyhrajete (tento slogan nepodporuje hazardní hraní, upozorňujeme, že hraní sázkových her může být návykové).


No a to by snad na úvod i stačilo.
Četli jste Himmlerovu kuchařku?
Jestli ne, tak doporučuji. A jestli ano, možná si vzpomenete na tuto větu:

Proslov má být jako ženké šaty - dost dlouhý, aby vše obsáhl a dost krátký aby zaujmul.

Myslím, že tohle je skoro večerné roba.

Berilis

Kam dál